Soumrak zkázy

Loď, která se zrodila jedné tragické noci, která postihla její předchůdkyni Krvavý přízrak. Po vodách moře se plaví poměrně krátce, ale rozhodně se nejedná o outsidera mezi svými příbuznými. Spolu s novým kapitánem Sydneym Cooperem a jeho první důstojnicí Veel Archeïou, která je současně i úplně novou členkou posádky (stejně jako vlastně téměř polovina celé posádky), totiž získala nejen nové vedení a jméno, ale samozřejmě i kompletně novou vizáž.
Je to opravdu mohutná čtyřstěžňová loď s dodatečnou kosatkou, kterou spolu se stěžny zdobí černé plachty s jasným červeným zdobením, které připomíná divoké vlny, jež mají na svědomí životy a krev předchozí posádky. Na přídi se vyjímá mohutný vlk z tmavého ořechového dřeva se zdobnou sněhovou vločkou ze zářivého čistého stříbra na čele, jakožto odkaz na svého kapitána a první důstojníci, který nese na ramenou přední stěžeň s kosatkou. Na každém stěžni kromě posledního se nachází spodní a vrchní hlídkový koš a uvnitř lodi je velké množství chodeb a pokojů, které téměř připomínají budiště.
Události tomu chtěli, že loď byla napadena posádkou Nočního stínu, a i když už to vypadalo pro všechny bledě, Aurora zatahala za nitky, karty se obrátily a místo toho, aby celá posádka skončila v zajetí, zůstali na Přízraku tak trochu zaseklí právě kapitán Nočního stínu spolu se svým prvním důstojníkem...

Poloviční vílu vážně bavilo sledovat, jak se dráček vzteká a soptí. Navíc mu muselo značně pocuchat ego, když mu bylo přímo nařízeno, že pokud o něco půjde, bude ji muset chtě nechtě poslouchat – uměla by si na něm vybrat to, jak nemile a hulvátsky se k ní předtím choval, takže si byla jistá, že pokud bude šance, trochu toho využije a trošičku mu pobyt na Soumraku zkázy osolí. Jednak kvůli tomu a jednak také kvůli tomu divadlu – nelíbilo se jí to, popravdě. Jak moc bezpáteřní musíte být, abyste hráli hru za zády svého aktuálního kapitána? Asi docela hodně. A i když nebyla zrovna tou, co by měla kázat o morálce, pořád se jí tohle tak nějak záhadně příčilo a nechtěla tomu přijít na jméno. Možná i proto jí dělalo takovou radost Drakea provokovat – ale zároveň si nedělala zase tak velké naděje, věděla, že z velké míry za její škodolibost může také to, že je napůl víla. Měla to v krvi, částečně, a tak nějak se neobtěžovala to skrývat, protože prostě nemusela a nechtěla. Prosté, jednoduché.

„To zní jako plán, takže… do kajuty, pánové, protože takhle tady děláme akorát veřejné divadlo, když se potřebuje posádka soustředit na to, aby se loď vydala správným směrem co možná nejrychleji,“ otočila se k trojici kolem sebe. Byla to docela bizarní situace, protože aktuálně mluvila dost panovačným tónem ke třem mužům, kteří byli v nějaké fázi svého života kapitány pirátské galeony, zatímco ona se na tomhle postu ohřívala teprve pár hodin. To byl… zajímavý vývoj událostí, ale nemohla popřít, že na tom něco bylo. Ne, že by se snad našla v tom, že něčemu rozkazuje, ale přišla si příjemně v pozici, kdy mohla pomoci starému příteli s dopadením jeho drahocenné lodi… ačkoli spolupracoval s někým, koho by velice ráda shodila přes palubu žralokům ke svačině. Čistě hypoteticky a omylem, samozřejmě… co byste si o ní mysleli?! Pche… to by ji přeci jakožto spořádanou občanku v životě nenapadlo!
Vykročila tedy s nimi v patách ke vchodu do podpalubí, zatímco všude kolem nich to vířilo životem. Posádka pracovala jako perfektně seřízený stroj, aby se Soumrak zkázy vydal vpřed a oni mohli co nejdříve pronásledovat Noční stín. Tušila, že mnozí z nich rozhodně nebyli nadšení z přítomnosti Williama a – což ji trochu udivilo, když vzala přeci jen na vědomí, že tu býval kapitánem – Drakea, ale nikdo otevřeně nic neřekl. Teď bylo důležitější dopadnout tu vílu, která vzala tak kvapně roha. To, co s ní udělá, bylo na Willovi, ale Veel jenom tiše doufala, že to bude stačit k tomu, aby už se to nestalo znovu. Ačkoli by měla uvažovat trochu jinak kvůli záležitosti konkurence… přeci jen, neměla ve zvyku přátelům přát něco zlého. Ať byli staří jakkoli.

Cesta z paluby až do kapitánské kajuty byla až bolestivě zdlouhavá. William trpěl po celou dobu pocitem, že se to až abnormálně vleče - skoro si připadal jako vězeň, co se s okovy kolem zápěstí i kotníků vleče na popravu. Jenže jeho hlava neměla skončit na špalku, ani se neměl zhoupnout na provaze... Ještě ne. K podobnému osudu měl sice docela solidně nakročeno, ale doposud nepřekročil onu hranici únosnosti: takže třebaže byl nepochybně trn v oku koruny i obchodníků, stále nebyl dostatečně velkou škodnou, aby mu někdo na hlavu vypsal tučnou odměnu a lidé ho začali štvát jako zvíře.
S Amarou, co mu ukradla loď, se z něj ale stalo něco podobného. Ztratil svoje postavení, privilegia, dokonce i zpropadenou zbraň - a jelikož byl svým způsobem pyšný a velice sebejistý, neměl žádnou záložní. Zatímco jiní piráti chodívali po zuby ozbrojení, William nosil jen a pouze Šat čarodějnice, protože nic jiného nepotřeboval. A přesto... Kdyby se nakonec něco semlelo, neměl by nic jiného, než sám sebe. Naštěstí byl docela klikař, takže jeho sebedůvěra neopadla ani v případě, že musel Veel odevzdat svoji milovanou šavli a mířilo na něj hned několik hrotů šavlí cizích. Neříkalo se mu přeci Lišák jen tak pro nic za nic - ta přezdívka byla sice zděděná po otci, ale vázalo se k ní celkem slušné množství zajímavých historek, díky kterým si vybudoval poměrně solidní reputaci. Reputaci, co nemínil pošpinit něčím tak pitomým, jako byla krádež lodi zpropadenou vílou.

Po příchodu do Sydneyho kajuty si složil ruce za zády a počkal, až se za nimi zavřely dveře, než se melodramaticky nadechl a nakonec se zarazil, protahujíc čelist. Ta situace mu byla značně proti srsti, což se začínalo řádně projevovat až takhle v soukromí - ale byl si moc dobře vědom toho, že se nenacházel v pozici, kdy by si mohl jakkoliv vymýšlet. Proto se také choval velice kultivovaně, což bylo až bolestně ironické vzhledem k tomu, že byl stále navzdory všemu pirát.
„Zásob máme dost... Nebo jsme alespoň měli. Nemohu s jistotou potvrdit, zda tomu odpovídá i současný stav, neboť ta černovlasá potvora mohla dost dobře i něco vyházet... Jeden u ní nikdy neví, je nehorázně nevypočitatelná a jistě by toho byla schopná, pokud by jí to přineslo nějaký užitek. Do hlavy jí bohužel nevidím, takže lze pouze spekulovat.“
Představa toho, jak Amara dost možná hospodařila s tím vším, co se mu v průběhu let podařilo poctivě* nashromáždit... Dělaly se mu z toho mžitky před očima, ale nemohl s tím absolutně nic nadělat, protože byl přímo závislý na pomoci Sydneyho a Veel. Proto také mínil vyjednávat, aby si zajistil co nejlepší podmínky - neexistovala totiž žádná možnost pro zajištění výhodné spolupráce, pokud by jim oběma neslíbil něco, co by jim stálo za tu námahu.
„Co se naší spolupráce týče... Budu vám neskonale vděčný, pokud nám tedy pomůžete získat Noční stín zpět. Laskavost do budoucna a případná výpomoc jsou absolutní samozřejmostí, ale měli bychom si promluvit o vaší odměně jako takové. Samozřejmě bych mohl jít do detailů a nabízet nejrůznější věci, ale myslím, že v podobně tíživé a nakloněné situaci bude nejlepší, když si jednoduše řeknete svojí cenu a dohodneme se na základě toho. Nemám potíže vás vyplatit ve zlatě, ale pochopitelně můžu navrch přihodit i nějaký ten drobnější poklad ze svojí sbírky... Je to jen na vás. Jenom musím požádat, abychom touto domluvou neztráceli příliš mnoho času, jelikož ta žena, co mi sebrala loď... Je schopná opravdu ledačeho, takže rychlý úprk není rozhodně ze stolu.“


* jak jenom pirát může

Sydney po Veel chytil hrdý úsměv, jak se rychle otrkal a Drake si zkousl spodní ret. Něco ho neuvěřitelně žralo. Otázkou bylo, jestli fakt, že vidí Sydneyho šťastného i bez něj, jestli ho štvala ta jeho a nebo jestli začal srát sám sebe. Docela překvapivě začala pomalu ale jistě převládat ta třetí možnost. Přemýšlel, jestli vlastně musel. I kdyby se to Will nedozvěděl, Sydneyho to očividně moc netěšilo taky a ta jeho nová důstojnice na něj teď byla asi tak milá jako hospodský v Opilé dámě. Celou cestu si nervózně pohrával s přečuhujícími lemy rukávů své košile a ani nedutal. Jen tak přemýšlel, co měl a co ne, a co by vlastně měl udělat.

Když pak došli do kajuty, postavil se vedle Willa a založil si ruce za záda, snažíc se vypadat co nejvyrovnaněji. "No... Budeme je pronásledovat a je mi jedno jestli dnem a nocí. Berme to takhle. Jednou jim zásoby dojít musí. Nám sice také, ale napadá mě jedna věc, která by ale zahrnovala pana Timberse. Aby tam létal, je holý nesmysl, to se zřejmě shodneme. Ale pokud by u nás šlo vážně do tuhého, čistě teoreticky by mohl během noci zaletět do nejbližšího přístavu pro zásoby. Sám vím, že léta zatraceně rychle a bez problému by nás pak i se zásobami dohnal. To je ale jen záložní plán, pokud bychom je nedohnali a jim by docházeli zásoby déle než nám. Do té doby bych je zkrátka pronásledoval a v případě, že bychom je dohonili, bych provedl vylodění bez použití kanónů, kvůli škodám. Za mě by bylo snazší vylodění ve tmě a mířit doskok na sítě, místo paluby. Vaše posádka hádám takovou taktiku nepoužívá. Pokud bychom použili tu, na kterou jsou zvyklí, přečetli by ji raz dva. Nu.... Když jim dojdou zásoby, je to snadné. Buď je odřízneme na moři a oni se kvůli nedostatku jídla budou muset vzdát, nebo je zastihneme v přístavu, což bude muset být bez boje, na který jsme zvyklí, ale také by se to dalo využít v náš prospěch.... Klidně se také vyjádřete mimochodem. Jistě máte cenné zkušenosti." Navrhl Sydney a pak nad tím zbytkem mávl rukou, ukončenou hákem. "Víteco, je vidět, že se mi zavděčit chcete. Nechám to na vás. Potřebuji zkrátka postavit tuhle posádku a loď zpět na nohy a to chce peníze. Nepotřebuji nic určitýho. Řekněte si sám, co jste mi ochotný dát za záchranu vaší lodi." Pronesl a pokrčil rameny. "Tak. Mimochodem kajutu budete oba mít na začátku chodby vpravo. Tak. Asi bych to víc neprodlužoval, jak jste řekl." Pronesl a rukou mávl, jako by odháněl mouchy.

Nastala chvíle ticha, do které se Drake zhluboka a nahlas nadechl. "Pane Coopere, omluvte mě. Potřeboval bych s... Tady panem Piercem něco probrat o samotě. Odebereme se tedy s dovolením do své kajuty." Zamumlal a na to Sydney jenom chápavě kývl. Drake ho pak chytl za rukáv a rychle ho odvekl do jejich kajuty, kde za nimi zabouchl dveře. "Já.... Podívej...Musím se ti nejdřív k něčemu přiznat a pochopím, pokud toho na tebe bude hodně a naštveš se."

Sotva ti dva vyklidili pole, Veel se jenom chvíli dívala na zavřené dveře s povytaženým obočím, než udělala otočku vzad na Sydneyho. Teď, když byli Will s Drakeem pryč, už bylo snazší se o tom bavit než tápat tak, aby si toho nevšiml kapitán (leč ukradeného) Nočního stínu. „Myslíš, že byl zrovna dobrý tah to, že ho tahal za nos?“ vznesla u otázku, která tady byla víc než jen na místě. Přeci jen, i když chápala, že to asi nebylo myšleno nijak zle, pochybovala o tom, že z toho bude William nadšený, až to zjistí. Záleží taky na tom, pokud mu to ten jeho oprsklý dráček řekne sám od sebe nebo ne… a i když si nechtěla o Drakeovi hned zákonitě myslet jenom a pouze to nejhorší, nějak pochybovala o tom, že to umí se slovy tak dobře, aby to jeho kapitán přijal jen tak s klidem a nadšením. Sice ji mohl ještě překvapit, ale… upřímně? Nemyslela si, že by to tak dopadlo.

A když už byla v myšlenkách u Willa s Drakeem, došlo jí ještě něco – a to uvědomění jí projelo jako blesk. Opatrně uchopila v pouzdře pořád uložený Šat čarodějnice, který se jí houpal u pasu poté, co jí ho Will svěřil, a pro jistotu (a pro klid ve vlastní hlavě) ho pověsila na nejbližší skobu trčící ze zdi. Nebyl dobrý nápad si tu zbraň nechávat u sebe, pokud měla vážně tak mizerný dopad na psychiku toho, kdo ji nosil. Nebyla na tom tak, aby na ni nemohla dávat pořád pozor, ale zároveň nechtěla, aby ji měla příliš blízko sobě.
Sotva zbraň zůstala viset, otočila se zase čelem k Sydneymu, došla ke stolu někde vprostřed kajuty a usadila se na jeho desce (protože židle měly k podobným gestům příliš malý efekt). „No, na to, jak katastroficky to celé začalo, to neskončilo tak zle, no ne?“ pousmála se na modroočka, který musel mít snad už vážně nervy v háji. Nedivila by se mu ani trochu. Popravdě, kdyby v jeden den zjistil, že jeho údajně mrtvý ex pořád chodí mezi živými a navíc se dozvěděl, že je najednou prvním důstojníkem někoho, kdo přepadl jeho loď… asi by z toho taky měla hlavu úplně jinde. Proto ho teď jen tak nechtěla nechat upadnout do chaotického zmatku z té celé situace, protože i kdyby se tvářil sebevíc klidně, někde uvnitř musel být docela slušný bordel. „Myslím tím… zvládl jsi to dobře,“ dodala ještě, než se k němu natáhla, za kabát si ho přitáhla a lípla mu polibek na rty. Spíš než chtivé gesto to bylo motýlí otření podpory, ale bohové ví, co se z toho ještě mohlo vyklubat.

"Ne nebyl. A znám ho až moc dobře, takže vím, že on si toho je vědom. Jeho temperament je ale mnohem silnější než kohokoliv jiného, koho jsem kdy potkal. Jedná a až pak přemýšlí a proto se dostává do problémů. Jediné, co mu vždy zachrání kejhák je Aurora a jeho schopnosti v boji. Ten chlap měl tolikrát takové štěstí, že si to nedokážeš představit. Ani teď to nechápu, jaktože z té bouře, kdy spadl přímo do moře, ještě k tomu po tom, co ho do palice švihlo ráhno, z toho vyvázl živý. To při něm snad stojí všichni bohové. Ale teď si myslím, že bohové neovlivní, jak se ten jeho kapitán zachová. Kdo ví." Zamumlal a podrbal se na bradě jedním z prstenů na ruce, než si sundal klobouk, který hákem pověsil na roh opěrky křesla.

"Hm?" podíval se na ni a zvedl jedno obočí. "Jo jo. Rozhodně to vypadalo mnohem více bledě. Viděl jsem to vážně špatně a hele. Ale že by to byl můj nejlepší den v životě, to ani zdaleka ne." Pronesl a povzdechl si. "Je toho teď strašně moc a sám se divím, že zvládám být v klidu na tolik, abych byl schopen mu s klidem nabídnout pomoc. Je to šílený." Zamumlal a podíval se na ni s překvapeným výrazem. "Já.... Děkuji. Upřímně ze začátku jsem to fakt nedával." Pronesl a povzdechl si, při čemž se potichu zadíval do země.To ho ale čapla za kabát a přitáhla si ho k sobě, aby ho mohla políbit, což v tu chvíli absolutně nečekal a na chvíli jen tak zmateně a překvapeně zamrkal a nic nedělal. Pak se ale do toho polibku plně ponořil a ochotně její rty následoval. Ona ho zvládala naprosto bez problému uklidnit i v téhle situaci a toho si neskutečně vážil.

„Uvidíme, co s ním provede. William není zase tak krutý, ale pokud ho urazil na důvěře, nebude pravděpodobně moc nadšen,“ pokrčila Veel mírně rameny. Byl to fakt, co si budeme. Ono, kdo by byl odvázanej, pokud by se dozvěděl, že mu někdo, komu měl prostě bezmezně věřit, zvlášť pokud ho ještě předtím s touhle důvěrou dosadil na post prvního důstojníka, věšel takhle… no, bulíky na nos, pokud to měla říct tak nějak dětsky mile a zaobaleně. Prostě mu nakukával sračky, zatímco kul vlastní pikle, což prostě nebylo správně, a to bylo něco, za čím si stála, i kdyby to neznamenalo snahu toho, že se snažil zachránit Sydneyho kejhák (o tom, že by se snažil o záchranu toho jejího, hořce pochybovala, popravdě – přeci jen, už jen z těch pár minut jejich rozhovorů nečišelo zrovna přátelské naladění se, takže tak). No, ale to, jak si to s ním William vyřídí, už bylo jen a pouze jeho věcí. Do toho mu ani ona, ani Sydney nemohli moc co kecat. Zvlášť pokud se tím, že k nim přestoupil, Drake oficiálně vzdal jakéhokoli vlivu na Soumraku.

„Chápu, žes měl pocit, že to nedáš, ale… vedl sis dobře, vážně,“ pousmála se na něj a přitáhla si ho blíž, takže mu mohla pohodlně omotat ruce kolem krku, položit si je na jeho ramena a vjet mu špičkami prstů do vlasů. Přitom si ho se záluskem prohlížela, topila se velice snadno v jeho hlubokých azurových studánkách. I když se toho zdálo dost v průběhu času nahnuté, nakonec byli oba docela v cajku, jenom s pocuchanými nervy, což bylo něco, co se dalo napravit, pokud do toho oba vrazí alespoň trošku snahy. A ta, minimálně z jejích strany, tam určitě byla. A soudě dle toho, jak jí vzápětí atakoval rty a vymazal z toho prostoru mezi nimi mimo veškeré vzdálenosti také veškerou nevinnost. Nechala si to líbit, dokonce jí ani nepřišlo tak zlé pokračovat v tom, kde je prve Will s Drakeem vyrušili. Pokud to mělo znamenat, že z toho oba dva budou mít trochu klidu, méně napjatých nervů a trochu času na to se vyrovnat se stabilitou vlastních emocí… brala to všema deseti. Proto si ho taky vzápětí přitáhla ještě blíž, zahákla se mu nohama kolem pasu a přitáhla se tak blízko, jak to jenom šlo. Dokud byla tahle chvíle možná, rozhodně ji nemínila lámat.

Jakkoliv oceňoval tu snahu o racionální a praktické uvažování... Nebylo to bohužel ani zdaleka tak jednoduché, jak se mohlo zdát. Noční stín byla velice dobře zásobená a připravená loď, jelikož Will nerad riskoval, pokud vyloženě nemusel nebo z toho nic nemohlo kápnout. A vzhledem k tomu, že loď zkonfiskovala zrovna Amara... Vsadil by levačku* na to, že kdyby šlo do tuhého, našla by nějaké hodně rafinované řešení, jak si s nastalou situací poradit. A to klidně i v případě, že by se musela společně s posádkou uchýlit k nějakému hodně zoufalému nebo drastickému řešení. Klidně by přiměla svoje muže někoho zabít a uchýlit se ke kanibalismu... Ta holka to zkrátka neměla v hlavě v pořádku. Nic jí nebylo svaté a byla to pomyslná královna jak drastických, tak i dramatických výstupů a řešení. Zároveň také chodící problém, o tom žádná.

„To je dobrý plán, ale nespoléhal bych na to. Moje posádka je zvyklá na ledacos a ta žena, co Noční stín sebrala, je absolutně nevyzpytatelná. Nemluvě o tom, že ovládá docela slušně magii... A má nehorázně nenechavé prsty, což ji dělá ještě nebezpečnější. Možná sama osobně zrovna dvakrát neexceluje v boji, ale vyvažuje to jinými kvalitami. To byl také ostatně důvod, proč jsem se jí ještě nezbavil, byť to evidentně byla hloupost,“ zamumlal poněkud zamyšleně, než nakonec protáhl frustrovaně tvář a pokývl hlavou, jelikož neměl ani v nejmenším náladu na nějaké větší taktizování.
Možná to bylo naivní a stupidní rozhodnutí, ale kdyby bylo vyloženě po jeho, prostě by upřednostnil rychlost a poté prostě při první příležitosti vtrhl na palubu a šel jí zakroutit krkem, protože to byl jediný způsob, jak to šílenství zarazit. O svojí posádce teď sice měl určité pochyby, ale zároveň věděl, že poslechnou hlas rozumu a pragmatičnosti - takže nepočítal s vyloženě výrazným odporem, alespoň ne co se týkalo jich.
„Samozřejmě, že chci. Možná jsem pirát, ale to ze mě nedělá ani necitu, ani neochotného parchanta. Ctím druhé, zvláště pak bratry ve zbrani - takže vám poskytnu tolik peněz, kolik budu moct. Troška vlídnosti ničemu neuškodí, zvláště v současné době. Je těžké pohledat kohokoliv, s kým by se dalo natolik civilizovaně a slušně vyjednávat, čehož si značně vážím a tím pádem vás považuji za neoficiálního spojence... Pokud samozřejmě nejste proti, kapitáne Coopere.“
Upřel na Sydneyho svoje modravé oči a na rtech nakonec zformoval drobný náznak přátelského úsměvu, než k němu natáhl ruku pro možnost potřesení. Byl velice dobře připravený na to, že ho dost možná odmítne a třeba se mu i vysměje, ale takový už William zkrátka byl - byť pouštěl chvílemi hrůzu a rozhodně se dokázal chovat i jako hovado, v jádru setrvával poměrně čestným člověkem, jelikož měl zkrátka takový charakter.

Po odchodu s Drakeem nepatrně pozvedl obočí, jakmile za nimi zapadly dveře a rozhostila se mezi nimi poněkud podivná a rozpačitá atmosféra. Cítil, že ve vzduchu viselo něco hodně nekalého, ale nechtěl dělat unáhlené závěry... Zvláště poté, co už se stalo.
„Teď se začínám obávat. O co u všech bohů jde?“ Odvětil s notným zmatením nejen v hlase, ale i výrazu na tváři. Jeho dobrý pocit z předchozího jednání se Sydneym byl ta tam, což pro něj nebylo zrovna nejpříjemnější, ale... Byl pirát. Na překážky, potíže a nástrahy už byl přeci jen tak trošku zvyklý, protože život a práce na lodi člověka hodně naučily.


* ať žijí reference na Piráty z Karibiku!

Sydney si povzdechl a prohrábl si vlasy. "Víš byl pro mě před tím vším téměř jako bratr a není mi jedno, jak to pro něj skončí. Známe se od dětství a když pominu veškerý vztah na jiné mezi, tak můžu říct, že si ho vážím, protože nebejt jeho, byl jsem dávno mrtvý... Několikrát. Ano, asi tímhle udělal přešlap, ale já vím, že tohle se stává a že není špatná osoba. Nemohl jsem si nevšimnout, že si po něm házela ne zrovna milé pohledy a nemůžu tě nutit do toho, abys s ním byla za dobře nebo tak, ale chtěl jsem, abys o něm věděla to, co vím já. V hloubi duše, i když to nedává znát, je to hodný člověk, jen má problém s impulzivností. Nevím, jestli je to spojené s jeho dračí stránkou, ale je divokej a někdy působí nevycválaně. To vše vím, ale jeho impulzivní stránka mu někdy pomáhá a někdy škodí a mě to vždy trápilo, ale moc dobře vím, že není špatný člověk. Vidím ho teď opět jako staršího bráchu a dal bych za něj ruku do ohně. Jsem mu ochotnej pomoct, když bude potřeba, ale zároveň nemám důvod ho před tebou upřednostňovat. Bylo by pro mě každopádně i po psychické stránce dobře, kdyby jste spolu vycházeli a na něco jako upřednostňování kohokoliv ani nedošlo..." Pronesl potichu. Měl toho všeho docela po krk, všech těch komplikací a teď musel ještě kočírovat to, aby oni dva nebyli na ostří nože a do toho vlastně naprosto ta celá situace. Na někoho jako on toho bylo vážně hodně naráz.

Dotek jejích prstů v jeho vlasech ho ale okamžitě vytrhl z myšlenek zpět do divoké reality. Pomalu jí přejel rukou po boku až nahoru ke krku, kde ji také zastavil a pokračoval v hladovém následování jejich rtů. Pro jednou byl jeho stupidní výlet po troše pití k něčemu sakra dobrý. Kdyby ho to tehdy nezaválo až k ní, bohové ví, jak by dopadl. Zžíraly ho předchozí události a nebyl na tom vůbec dobře, ale s ní to bylo zkrátka jiné. Cítil se jako v naprosto jiném světě unášen kamsi, kde žádné problémy neexistovaly. Pomalu a opatrně také posunul levou ruku zakončenou hákem nahoru podél jejího boku a nechal jí na jejím rameni u čehož jí škádlivě trochu zuby štípl do spodního rtu a konečky prstů přejížděl po straně jejího krku až ke klíční kosti.

V jednu chvíli nechala tu konverzaci zemřít. Odumřela jí na rtech, když je vtiskla do těch Sydneyho, zatímco jeho slova v ní rezonovala společně s údery srdce a šumem krve v žilách. Slyšela jejich echo všude kolem, jejich vibrace jí pronikla až do morku kostí, společně s trhaným dechem jich obou se vznášela v tom zanedbatelném prostoru mezi nimi. Prostě se na chvíli rozhodla vypnout všechno kolem a zůstala jenom u toho, že sbírala vlastní dech, snažila se uklidnit splašené srdce a stěží trochu krotila horko, které ji zničehonic polévalo. Měla by ten pocit velice dobře znát, co si budeme, ale to byl ten vtip – jen skutečně málokdy na tom skutečně bylo něco osobního. Co se týkalo jejího času stráveného se Sydneym, tam to bylo zatraceně osobní na takové úrovni, která pro ni byla novinkou. Sice měla v paměti ty dětské lásky, kterými si prošla, jistě, ale to byly roky dozadu, takže se to náhle zdálo jako úplně zbrusu nový objev, kterého se vskutku jen tak nechtěla vzdát. Bylo to hmatatelnější a reálnější, než všechny ty dávné zapomenuté kratochvíle, a to si našlo cestičku do toho místa v její hrudi, kde by mělo ležet srdce, o němž byla už skoro přesvědčená, že se dávno proměnilo v shnilou, scvrklou brusinku.
Zjištění, že i navzdory všemu srdce pořád má, byla docela překvapivé, ale ve výsledku snad i příjemné. Konejšivé v tom, že by nemusela být zase tak úplně ztracená ve vlastním životě, že by třeba ještě mohla mít nějaké šance si život trošku užít i jinak než skrze rádoby ceněná pozlátka. A i když jí tohle zjištění trvalo celých třiadvacet let, než k němu dospěla, zdálo se, že přišlo docela včas. Zrovna, když bylo zapotřebí.

Ráda by pokračovala bez jediného slova, ale byl fakt, že k tomu, co jí Sydney říkal, mu musela dát odpověď. Nejenom, že si byla jistá tím, že by asi nebyl nadšen, kdyby to prostě odmávla bez komentáře, ale taky v tom, co řešili, chtěla mít jasno. Proto si znovu v hlavě přehrála jeho slova, než se mírně odtáhla a věnovala modroočkovi polovičatý úsměv. „O to mi nejde. Chápu, že se znáte dlouho a že je to něco, co nemůžeš jen tak vypustit. Každý máme někoho, kdo na nás takový vliv má.“ To, že v Sydneyho případě to byl prchlivý (a dle jejího subjektivního posouzení i zatraceně arogantní) drak, nebylo zrovna něco, co by si jeden vybral dobrovolně, ale nebylo na ní, aby to kritizovala, to bylo jen a pouze na tmavovláskovi před ní.
„Nejde mi o upřednostňování.“ Nemohla popřít, že ta slova od Sydneyho na tohle téma jí ze srdce shodila docela velké závaží (co si budeme, žárlivost je svině, ačkoli nahlas by to nepřiznala ani za celé bohatství světa), ale skutečně to nebyl její hlavní problém. Tím bylo něco trochu odlišného. „Jde mi o to, že i když chápu, že ho znáš dobře, pořád tu byl nějaký čas, který jste se drželi od sebe. A popravdě, moc se mi nechce vkládat důvěru do někoho, kdo bez mrknutí oka ušil boudu na vlastního kapitána. Jistě, chápu okolnosti, ale stejně – navíc, znám Williama. Nevěřím, že ta bouda byla nutná.“ Na chvíli se odmlčela, od strkávaje si plavý pramen z tváře. „Nechci po tobě, abys ho odkopnul. Nebo abys ho snad hodil přes palubu. Probohy, to ne. Ale jenom… zkus mu dát chvíli, než mu znovu vložíš do rukou plnou důvěru, dobře? Pokud je vážně tak v pořádku a bez problémů, neměl by to být takový problém, ne? Uznám, pokud budeš mít pravdu.“
Už to nedořekla, ale v hlavě jí jasně plál zbytek té myšlenky. Ale obávám se, abych ji neměla já. Co si budeme povídat… Drake byl v tu chvíli asi ten poslední tvor v celé Nescoře, kterému by byla ochotna důvěřovat. A nešlo jenom o křivdu z toho, co si řekli těsně po seznámení – ale znáte ten tichý hlásek uvnitř, co vám říká, že něco není dobrý nápad? Tenhle hlásek se kolem Timberse měnil v ohlušující alarm, což asi vypovídalo dost jasně za vše.

Co si budeme, celkem ho bolela skutečnost, že se Drake představil v takhle špatném světle, protože on ho znal z celé Nescory nejlépe a i když měl své mouchy, tak to přebíjely zážitky ze začátku na lodi. Nejenže ho zachraňoval, ale také bránil. Sydney byl celkem lehký cíl a posádka si z něj často střílela různými ne zrovna pěknými fórky, než tedy potkal Drakea. I když nebyl vysoce postavený, nebál se se ostatním postavit čelem a dostat Sydneyho z průšvihu a to mu po psychické stránce tehdy hrozně pomáhalo. "Hele ano, mohl bych tu sedět a celý dny ti vyprávět o tom, kolikrát mi pomohl a jakou důvěru v něj asi mám a nepřestanu, nebo proč se dějí jeho přešlapy, ale za prvé by to nikam nevedlo, a za druhý si nechci kazit den ještě více, dobře? Pojďme to nechat za námi a dokud se to u nich nějak nevyřeší, to prostě... zatím neřešit." Zamumlal a povzdechl si, při čemž se podrbal jedním ze svých prstenů na bradě. I když mu nebylo jedno, jak to dopadne, nechtěl se už víc stresovat.

"Prostě už nechci dneska žádný psychický tlak..." Špitl a pevně ji objal, aby se tak nějak uklidnil, a snad aby si i ověřil, že tam s ním vážně je a je skutečná. "Neřešme dnešek. Prostě tu jsme my dva a to je hlavní. Chce to prostě chvíli nevnímat, že se vedle cosi odehrává, ale vnímat to, že jsme tady, živí a neskončili jsme v zajetí nebo bez hlavy. To je celkově na moři důležitý si uvědomit. Čím déle člověk přežívá, tím více mu jsou bohové nakloněni i přes bohové ví jaké komplikace." Pronesl a vydechl směrem ke kůži na jejím krku, u kterého měl hlavu. "Veel, děkuji ti, že jsi se mnou šla, že tu prostě jsi." Špitl a následně jí věnoval dlouhý něžný polibek plný vděku, který mluvil sám za sebe. Vážně si neskutečně cenil toho, že ji má u sebe a že není sám. Po nějaké době se mírně odtáhl a opřel si své čelo o její, takže jí koukal přímo do očí. "Víš co, mám dojem, že jsi to nejlepší, co mě v tu chvíli mohlo potkat." Pronesl a opatrně ji pohladil po vlasech.

Docela ji lákalo v té konverzaci pokračovat. Chtěla Sydneymu vysvětlit, jak se věc měla z jejího pohledu, protože viděla, že z toho všeho nebyl zrovna nadšen, ale když ji pořádal, zda na to mohou v tuhle chvíli zapomenout, stačil jí jeden pohled na jeho tvář, na prosebný výraz vepsaný v očích, které jí v tu chvíli připomínaly tak trochu žadonivé štěně (proč asi). To bylo dost na to, aby se vykašlala na snahy pokračovat a kývla mu bez delšího rozmýšlení na návrh s tím, aby k tomu navázali zkrátka… jindy. Tenhle den byl až moc dlouhý a náročnější, než by se jim oběma líbilo, takže bylo pochopitelné, že teď už nechce nic řešit, když se na Soumrak zkázy začal pomalu snášet soumrak a noc. Usoudila, že tyhle záležitosti skutečně budou moci vydržet do zítřka, že teď si můžou dovolit prostě vypnout a na chvíli se nevěnovat ničemu, co by zahrnovalo jakýkoli svět venku z téhle kajuty. Ta myšlenka byla lákavá, proto ani nezabralo dlouho, než jí poloviční víla zcela podlehla. Přesto vzadu, v úplném koutku mysli se ta debata uložila a zaklíčovala se k tomu, že někdy ji budou muset dokončit, někdy brzo… brzo, ale ne dnes, aby byla přesná.

„Hej, v pořádku,“ pousmála se na něj a konečky prstů ho pohladila po tváři v konejšivém gestu. Něco v ní se automaticky přepínalo do jakéhosi terapeutického módu. Tohle jí šlo. Nikdy nebyla někým zrogna zběhlým přes sladká, láskyplná slovíčka, ale když k něčemu došlo, dokázala člověka utěšit. Teď jí to náramně bylo vhod. „Pokud o tom nechceš mluvit, dobře. Nemusíme o tom mluvit.“ Prsty sjela z jeho tváře k zátylku, kde mu vjela automatickým gestem do vlasů, které jemně vískala. „Za tohle mi zásluhy nedávej. Ber mě jako… podporu, ale ten, kdo si to všechno získal, jsi pořád ty, mïnös sänao. Ale nemohu říct, že bych nebyla ráda za to, že to jsem, to v žádném případě," dodala, než se k němu naklonila a vrátila mu ten předchozí polibek. A hned po něm další. V tu chvíli měla sto chutí se mu prostě ztratit v náruči a už nikdy nevykouknout do okolního světa.

Hlavou se mu honilo tolik věcí od toho, jak to pojmout, jak Will zareaguje až po to, že je to naprosto v háji. Nevěděl z jakého konce to uchopit a už teď byl sám na sebe naštvaný. To hlavní o co mu ale rozhodně šlo bylo udržet svůj temperament na uzdě, což se mu prostě za celou dobu na Soumraku nedařilo ani trochu. Byl zmatený a jednal naprosto nesmyslně a sám si toho byl moc dobře vědom, ale to co udělal prostě zpět vzít neuměl. Teď jediné co mohl a co Willovi dlužil byla vysvětlení a omluva, kterou měl bohužel pro Drakea naprosté právo nepřijmout. Měl chuť brečet, křičet, mlátit do zdi, obejmout ho a skočit zpátky přes palubu zároveň. Téměř nikdy totiž nepřiznával svoje chyby, ale teď věděl, že to výsostně dosral a nezbývalo nic jiného, než prostě sklopit hlavu, přiznat se a snažit se to vyžehlit. Jeho samotného překvapilo, že všech možných reakcí se vydraly na povrch právě slzy. Regulérně se mu před Willem začaly lesknout oči a to i přesto, že takovou reakci napovrch nepouštěl a ani tentokrát nechtěl, ale to množství emocí, s kterými si nevěděl rady udělalo svoje. Pevně objal Willa, snad aby se uklidnil nebo co, a zhluboka se nadechl. "Bohové já jsem takový idiot..." Zamumlal a zabořil mu obličej do ramene. "Nezasloužím si nikoho, natož pak tebe, Rapösso. Zamumlal a pak se opět odtáhl. Otočil se čelem ke zdi, o kterou se opřel dlaní a čelem, aby skryl to, že se mu jeho oči leskly jako hladina oceánu. Byla pravda, že nebrečel tak, že by se mu koulely po tvářích slzy, ale už to, že sklenil, bylo pro něj přes příliš. Takové emoce mu vždy přišly jako slabina, kterou neukazoval.

"Chápu jestli mi neodpustíš, ale přijde mi fér ti to říct a omluvit se ti za to." Pronesl, otřel si oči rukávem a opět se otočil na něj. "Mám hrozně impulzivní chování a moc přemýšlím, to jistě víš, ale tentokrát se to projevil ve vážně špatném směru. To s Cooperem nebyl skutečný vztek nebo nenávist. Ve skutečnosti jsem v tu chvíli zpanikařil a nevěděl jsem jak budeš reagovat ty, on, ona a ani já sám. V tu chvíli mě napadla totální kravina, že když tě přesvědčím, abys je zajmul, tak jim neublížíš nebo tak. Já vím, teď zpětně to zní jako kravina a nesmysl a cítím se fakt mizerně za to, že jsem tě de facto tahal za nos, ale než jsem nad tím stihl přemýšlet, byl jsem v tom už zamotaný a namočený až po uši. Často se neomlouvám a ještě méně častěji přiznávám chyby, ale byl bych blázen, kdybych tak teď neučinil. Vím, že to nemůže asi nic napravit, ale chci se tímhle omluvit a udělám cokoliv proto, abych to napravil. Mám tě rád a nechci, aby to tohle zkazilo, i když bych pro to měl plné pochopení, kdybys byl zklamaný a naštvaný, ale slibuji ti, že se od teď budu snažit víc přemýšlet, než něco řeknu nebo udělám a už se to nestane. Vím, že takové věci mají fatální následky..." Pronesl a sklopil zrak do země, protože se nezvládal v tu chvíli dál dívat do jeho očí.

Jeho současné rozpoložení by se dalo velice snadno přirovnat k emocionálnímu maratonu napříč šíleným prostředím. Byl jako povoz pokoušející se překonat cestu plnou hlubokých děr, běžec mířící proti silnému větru, nebožák plazící se napříč pouští, co se s příštím krokem ocitne ve zmrzlé pustině... Přesně jako námořník na rozhoupané lodi vprostřed rozbouřeného moře. Na podobné věci byl velice dobře zvyklý, život ho naučil vskutku mnohému a sám William byl vcelku přizpůsobivý tvor, což mu nespočet krát už pomohlo dostat se ze zatraceně nepříjemné nebo zapeklité situace. To ale netušil, do čeho se dostal TENTOKRÁT.
Pozoroval Drakea a jeho zvláštní přeměnu, což na něm zanechávalo zatraceně špatný pocit. Ne, že by ho snad považoval za slabocha - právě naopak. Děsilo ho to, co se nejspíše mohlo dít, když vypadal zrovna takhle. Jeho osobnost byla silná a výrazná, působil naprosto neoblomně, pevný jako skála. A přesto se k němu přiblížil v těsném objetí a William se díky tomu sám začínal utápět v příšerně rozporuplných pocitech, jelikož neměl sebemenší tušení, co přesně se dělo - natož pak, jak by měl správně zareagovat a co reálně dělat. Nemohl přeci svého přítele nechat podobným způsobem trpět, ale zároveň na něj nechtěl ani naléhat, jelikož to celé nechtěl ještě více zhoršit. Proto raději vyčkával a dal svému společníkovi nejen čas, ale také prostor. Obojí si nepochybně zasloužil, proto od toho rozhodnutí nemínil upouštět nehledě na to, jak se situace měla vzápětí vyvinout.

Ani veškerá jeho síla přesvědčení, pevnost vlastní osobnosti a obecná vyrovnanost Williama v důsledku nedokázaly připravit na odhalení, jaké mu Drake připravil. Jeho prvotní myšlenkou bylo uvědomění, že se na něm dopustil částečné zrady, z čehož ho doslova bodlo u srdce, jelikož byl na podobné věci velice háklivý - bohužel nešlo ale jen o to. Zdálo se, že o něm měl Drake opravdu značně odlišný názor, než jak se zrzek domníval. Za to sice mohl vinit jen a jen sám sebe, neboť rozhodně nezanechal nejlepší dojem, když se mu snažil dostat pod kůži a přimět ho k tomu, aby se popasoval se svojí novou rolí na Nočním stínu, ale... Přesto doufal, že to tak nebylo. Věděl moc dobře, že oddání se svojí vlastní naivitě by ničemu jistojistě nepomohlo, alespoň tedy ne v dlouhodobém měřítku, ale přesto se to zdálo být snazší, než když by on sám měl začít zpracovávat současnou pravdu. Realitu, ukrutnou skutečnost.
Něco v něm se zkroutilo jako rozžhavený plech a on si i navzdory svojí snaze o udržení si pevné a klidné tváře nedokázal z obličeje vyhnat částečně chmurný výraz. Nebylo to tak, že by snad byl rozzlobený. Ve skutečnosti byl zklamaný, což bylo v jeho světě podstatně horší, ale když tak přihlížel Drakeově přiznání, omluvě a pokání v jednom, nedokázal svého druha vnímat s prostou hořkostí v očích. Jak by také mohl? Uznal svoji chybu, evidentně si velice jasně uvědomoval i důsledky onoho nešťastného jednání... Litoval toho. To všechno v dané situaci hrálo velice důležitou roli, neboť kdyby k těm faktorům nedošlo, William by ho už nikdy neviděl stejně a jeho přístup by se vskutku drasticky změnil, jen ne k lepšímu.

„Nebudu lhát. Nejen vzhledem k situaci, ale také kvůli tomu, že to jednoduše nemám v povaze, pokud to není nezbytně nutné... To, co sis o mě myslel, mě z dosti pochopitelných důvodů zrovna dvakrát netěší, ale nemůžu říct, že bych to snad nechápal. Vážím si nejen tvého přiznání pravdy, tak omluvy. Nebudu tě za to trestat ani nic podobného, jelikož tu situaci chápu a dokážu se s tvým jednáním částečně i ztotožnit, ale odpusť mi, Drakeu - důvěra je nesmírně cenná věc. Pokud si o mě smýšlel takhle, obávám se, že v důsledku podobné události budu nucen k poněkud obezřetnějšímu způsobu přistupování.“
Ani na vteřinu nezvýšil hlas, nesnažil se ho nějak obviňovat nebo snad máchat ve vlastní vině, jelikož mu na něm nepochybně záleželo a nechtěl, aby se tím užíral, ale... Zároveň ho to zasáhlo, dokonce poměrně hluboce. Nemínil Drakea připravit o veškerou svoji důvěru, ale v jistém ohledu ochladl, jelikož nemohl riskovat potíže, jaké by z podobného stavu mohly později vyplynout. Mrzelo ho to, opravdu hodně, že něco takového musel udělat, ale nedokázal to přejít bez odezvy, na to si podobných věcí až příliš vážil. Zakládal si na nich, čímž se mnohdy odlišoval od svých vrstevníků a byl pro to i svým způsobem známý, ačkoliv čas od času i pouštěl hrůzu, aby si svoji reputaci zachoval a zároveň nezruinoval jako nějaký zatracený měkota.
„Nemusíš si nadávat, Drakeu. Každý z nás občas jedná impulzivně, svět se pod vahou jedné chyby nezhroutí. A věř, že o tomhle vím dost na to, abych to dokázal vyslovit s naprostou jistotou - neznamená to konec, ani nutnost hlubokého pokání. Evidentně si uvědomuješ rozsah toho, co se událo a to vědomí je klíčové. Jsi mým přítelem a prvním důstojníkem i tak, Drakeu Timbersi. Jeden přešlap to nemění.“

Vážně se bál, jak bude Will reagovat. Neměl tušení, jak to všechno dopadne a to bylo to nejhorší, nevědět. Nevěděl co pořádně říct, nevěděl co mu řekne Will, nevěděl proč to pořádně udělal, prostě nevěděl. Cítil se jako uprostřed bouře-v naprostém chaosu. Chvíli pak poslouchal Willa, když začal mluvit a nestačil se divit. Vážně nečekal, že bude takto v klidu. Ano, pochopitelně ho to asi zasáhlo a nejspíš ho přeci jen i zklamal, ale nebyl vyloženě naštvaný, nekřičel na něj a ani ho nechtěl trestat. Sám věděl, že si nejspíš ani tohle jednání nezaslouží, tak že chvíli na něj překvapeně koukal, než se dlaněmi opřel o desku stolu a párkrát se zhluboka nadechl, aby si srovnal myšlenky a nedovolil dalším slzám, aby náhodou vyšly napovrch. Nechtěl se mu tam úplně složit jako domek z karet, ale měl co dělat. Bylo toho prostě za poslední dobu hodně. "Máš férové jednání. Pro někoho jako já až moc. Můžu ti zaručit, že po tomhle i ta moje zpropadená paranoidní část, která tam vždy byla, nemá žádný důvod protestovat a vysílat nějaké varovné signály. Sám nevím, proč jsem ti nevěřil. A přitom... Přitom je tam moje druhá část, která je schopná říct, že tě mám rád a, to ti můžu zaručit, se vážně nestává moc často zrovna u mě. Vlastně je to vážně v mém případě vzácnost. Přijdu si jak kdybych v tu chvíli, kdy jsem se zachoval jak idiot, přecvakl na někoho jiného." Pronesl a opět se zhluboka nadechl. Bylo pro něj zvláštní projevovat své city takhle nahlas a očividně, protože se tu u něj stávalo málokdy, ale nebylo to zase tak složité, šlo to tak nějak samo, jen to bylo zvláštní. Když mu pak ještě Will řekl, že na tom, že je jeho přítel a důstojník, a že se na tom nic nemění, pomalu se podíval zpátky na něj a věnoval mu další překvapený výraz. "Máš ryzí srdce, Williame. Neuvěřitelně si cením toho, jak k tomu přistupuješ, ani nevíš jak. Cením si prostě celkově tebe a když nad tím přemýšlím, byl jsem i na začátku hlupák. Čest pro mě byla víc než to, že ses mi vlastně snažil pomoci a žes mi zachránil kejhák. To prostě ode mě správné nebylo a chci... Chci ti prostě věnovat omluvu i za to. Zasloužíš si to. Byl jsem vždycky přehnaně paranoidní a uzavřený a jednoduše to dobrotu nedělá. To teď vidím dost jasně. Nemám k tomu moc důvod a chci se pokusit to změnit. I proto jsem se rozhodl být teď naprosto upřímný, chci změnit styl, jakým jednám s ostatními..." Pronesl a opět se napřímil, ale hlavu opět sklopil dolů.

Zažil už vskutku ledacos, ale tohle ho zaskočilo naprosto nepřipraveného. Nejspíš přeci jen měl víc naslouchat svým instinktům (což bylo něco, za co by se mu Amara nepochybně vysmála, pokud by přiznal podobné pochybení - v mnoha ohledech totiž fungovala jako živoucí alarm) a mohl by se podobné situaci vyhnout, ale bylo až příliš pozdě na to, aby smutnil nad rozlitým mlékem. Nešlo přeci jen o nic výrazně drastického, Drake se sice dopustil jistého pochybení, ale dalo se to pochopit. Fakt, že vůči Willovi neměl ještě dostatek důvěry se dal snadno vysvětlit a nehledě na to, že to zmíněného kapitána v důsledku poněkud negativně ovlivnilo, nebyl ani v nejmenším důvod, aby se po něm jakkoliv vozil. Svého přeci jenom dosáhl, ačkoliv to zjištění mezi ně nechtíc vrazilo menší zábranu, nebyla natolik výrazná, aby se od něj vyloženě distancoval. Jistě, měl vůči němu teď jisté výhrady a hodlal si udržet poněkud rezervovanější přístup, ale jinak se až tolik nic nezměnilo: William si totiž opravdu dost zakládal na upřímnosti a cti, takže nehledě na to, co se událo, znamenalo pro něj podstatně více to, že se Drake přiznal a vnímal věci tak, jak je podal. Neprovedl nic, co by se nedalo odpustit, časem možná i zapomenout díky nějakému smazání. V tomhle ohledu byl Will zkrátka pevně jistý - důvěřoval ochotě i motivaci druhých a byl schopný obojí i aktivně podněcovat a přiživovat, aby s tím vypomohl a zkrátil nutný průběh. Drake nebyl zrádce, prostě přešlápl. Jenže to samé udělal i Will.
Nikdy by se k tomu otevřeně nepřiznal, ale možná se přeci jenom unáhlil - nechal se unést silným dojmem a emocemi, což byla kombinace, jež mu v důsledku mohla velice snadno a dobře zatemnit úsudek. Nemyslel úplně čistě, ale zároveň svá rozhodnutí (alespoň v době, kdy už s Drakem neválčili) nepovažoval za vyloženě špatná, stále si za nimi stál. Jen si nemohl pomoct a jeho mysl pasivně ubíhala směry myšlenek typu coby kdyby.

„Snažím si na tom zakládat, ano. Nemůžu říct, že bych se vyloženě ztotožňoval se všemi zvyklostmi a způsoby pirátské komunity, takže... Řekněme, že mám zkrátka svoji vlastní hlavu. I způsoby.“
Mírně nakrčil ramena v relativně neurčitém gestu, ale nehledě na to, jak nedostupně a nepřítomně mohl v danou chvíli působit, výraz na jeho tváři se nakonec změnil v poněkud pobavený. Koutky úst mu jemně zacukaly a on k Drakeovi vztáhl ruku, pokládajíc mu dlaň na rameno, aby mohl jemně stisknout ve vlídném gestu.
„Nemusíš se už omlouvat, není to zapotřebí. Myslím, že bude pro nás oba nejlepší, pokud se to téma nechá uzavřené s tím, že se to vyřešilo - nemá smysl, aby ses tím dál užíral, Drakeu. Nebudu ti to předhazovat ani tě za to trestat, vážím si tvého přístupu i uvědomění a cením si tě nejen jako člověka, ale i jako přítele a spojence. Pokud tedy jde o mě, nemusíme se k tomu už vracet a ty sám se za to nemusíš vinit. Stalo se, minulost se ovlivnit nedá - věřím ale tomu, že do budoucna se to opakovat nebude, protože vidím, že takový nejsi. Až dostaneme zpět Noční stín a tohle šílenství pomine, zvu tě. Myslím, že po tomhle všem si oba zasloužíme přinejmenším pár dní volna a něco dobrého na zub, stejně jako k pití. A přísahám, že tentokrát se tě vážně nebudu snažit opít.“

Bylo toho zkrátka na něj moc. Chtěl už mít klid od všeho a nemuset řešit žádné problémy a prostě nic. Když byli takhle sami, šli jakékoliv pracovní povinnosti stranou a tou teď už byl i Drake. Ano, bral ho za kamaráda, ale jinak se v ten moment jednalo o pracovní povinnost, kterou musel ještě před chvílí řešit. Tohle všechno šlo prostě už kvůli Veel, ale i kvůli jeho vlastní psychice stranou. "Díky. A naprosto upřímně, nechci. Jsem tu teď jen s tebou a takové chvíle neslouží k tomu, abychom řešili něco, co by nedej bohové mohlo vést až k zbytečné hádce. Chci, aby prostě alespoň na chvíli bylo všechno v pořádku bez potřeby něco řešit, jako tomu bylo v Narrigenu. Byli jsme tam jen my dva a já úplně zapomněl na veškeré problémy kolem a to se děje jen když jsem s tebou. Na co by pak člověk potřeboval rum, aby zapomněl, když má tak půvabnou ženu." Pronesl a věnoval jí něžný polibek na tvář. Neubránil se malému spokojenému úsměvu, když pronesla, že je to jen jeho zásluha. "Ne. Žádné takové řeči nechci slyšet. Je to zásluha nás obou, dobrá? Nemusel jsi vůbec se mnou chodit a přeci ses rozhodla jít. Vždyť jsem byl jen pouhý pirát, který si to k tobě nakráčel a to ještě slušně pod vlivem a nabídl ti, aby si s ním odešla z města na moře, kde číhá na každém rohu nebezpečí v různých formách, většina lidí by mě označilo za blázna a rozhodně by se mnou nešli. Ale ty jsi jiná a proto je to z velké části tvá zásluha." Pronesl a nejspíše by i v těch komplimentech pokračoval, ale to už se opět ocitl pod palbou jejích polibků a jeho mysl se z nich nebyla schopna vymanit. Její rty na těch jeho působili až zvláštním konejšivým a odzbrojujícím dojmem. Prostě ji zase měl před sebou, byli sami a ona ho měla dokonale omotaného kolem prstu. V těch chvílích pro něj okolní svět neexistoval a byla tam jen a pouze ona a on.

Její polibky jí ochotně vracel při čemž jí opatrně přejížděl hákem po zátylku a svou druhou rukou trochu drze vklouzl pod její košili, kde svou ruku přemístil na její záda. "Už jsem ti řekl, že jsi úžasná?" Zamumlal mezi jedním z dalších polibků a přemístil svůj hák na její klíční kost. Na to místo, kde se s její kůží ten chladný kov na jeho ruce setkal poprvé. Vlastně se celá ta situace opět podobala jejich prvnímu setkání, ale už věděli na čem jsou, Sydney v sobě výjimečně neměl ani kapku alkoholu a ona už pro něj nebyla ani zdaleka takovou cizinkou. Byla to je partnerka a také jeho první důstojnice. Mohli spolu vládnout svému malému království v podobě Soumraku zkázy a až si odbudou celou tu záležitost s tou proklatou vílou, která podrazila Williama, mohli se naplno věnovat sobě a klasickému loupení, aby měli dostatek financí. Ano, nějaké peníze dostane od Pierce, ale nechtěl ho úplně vyždímat ze všech prachů, to rozhodně ne. Chtěl prostě alespoň nějaké peníze. Což rozhodně znamenalo, že s přepadáváním jen tak neskončí. Ale i kdyby se tam venku dělo cokoliv, oni měli jeden druhého a nemuseli se o to starat. "Jsi totiž moje královna, víš. My dva jsme teď králem a královnou téhle lodi a to nikdo změnit nemůže." Pronesl a prsty vklouzl do jejích vlasů, s kterými si začal pohrávat během toho, co jí věnoval dlouhý polibek, na závěr kterého jí škádlivě skousl spodní ret a neubránil se malému úšklebku. "A zároveň můj největší úlovek. I když jak se to vezme... Možná jím jsem spíš já." Pronesl a rozesmál se

Nad tou jeho malou úvahou o tom, kdo vlastně byl čí úlovek, se jenom ušklíbla, zatímco se smál. „Nerada ti kazím tvou iluzi, drahý Sydney, ale… jsem si docela jistá, že já byla ta, kdo má na svědomí ten úlovek,” poušklíbla se mu do rtů, než se krátce vzdálila a mrkla na něj. „Co si budeme povídat… na palubě působíš trochu děsivě a tak, že máš věci pod kontrolou, ale tady dole… hotové štěňátko,” dodala škádlivě. Fakt byl, že s těma až příliš modrýma očima a pohledem, který připomínal zlatého retrívra (nebo možná díky té tmavé barvě vlasů připomínal spíše černého labradora, abychom byli spravedliví), doopravdy vzbuzoval takový dojem. Těžko říct, zda ho taková informace zrovna potěší, ale když to nebylo před kýmkoli ostatním, pochybovala, že by ho to zase tak moc pohoršilo. Mužské ego bylo ve většině případů zranitelné jen do té chvíle, dokud byl někdo v doslechu, takže brala víceméně na jistotu, že by to mohl vzít docela v klidu. „A na mou obranu… nezdálo se, že by to byla nějak složitá operace. Alespoň z mého pohledu to vypadalo, že to ulovení se bylo velmi, velmi ochotné. Oprav mě, pokud se snad mýlím,” dodala a škádlivě mu přitom ukazováčkem obkreslovala ostrou hranu čelisti.

Asi netřeba dodávat, čemu se kajuta stala svědky poté, ale byl zatracený fakt, že po tom dni, kdy stres byl něco, co jim přímo proplouvalo společně s krví žilami, potřebovali oba dva alespoň chvíli pro sebe. Dobře tak, že zbytek posádky skutečně vzal pokyn k tomu, aby si šli lehnout, jako symbol toho, že už má být prostě jenom klid. V tu chvíli to bylo stejně přirozené jako dýchání – stejně snadné jako mrknutí – stejně automatické jako bušení srdce. Oba potřebovali, aby už se nic nepodělalo, aby všechno šlo hladce a bez komplikací. To jediné, co se v tuhle chvíli přiblížilo něčemu, co se vymykalo hladkosti, bylo, když se vymotali od toho stolu a Sydney si zakopnul o vlastní nohy, což zapříčinilo, že se oba dva jako na povel sesypali na ̶z̶e̶m̶ ̶(̶C̶a̶p̶ta̶i̶n̶ ̶F̶l̶o̶o̶r̶!̶)̶ postel, což byla taková malá výhra v loterii. Kajuta se víceméně ponořila do ticha, většinou šeptem pronesená slova byla přehlušená maximálně šustěním oblečení. Pro oba dva to svým způsobem byla určitá forma terapie, která byla zapotřebí po obou stranách. Způsob, jak si vyhnat veškerý stres, popuzení a obavy, které přetrvávaly, ze systému, a prostředek, jak potom bez výčitek upadnout do hlubokého, klidného spánku. A přesně to bylo to, u čeho nakonec skončili…

Sám si říkal, jak by to asi tak vypadalo, kdyby jí nepotkal. Byl by na celou posádku sám, byl by v neskutečném stresu a celkově by byl jeho život jaksi... Formální a nudný. To byla hrozná představa. To že by byl sám, nebylo tak hrozné. Ale sám ve vedení pirátské lodi s pesimistickými myšlenkami na minulost, současnost a budoucnost? Nejspíše by to psychicky nezvládl. Neměl s podobnou životní situací žádné zkušenosti a tím, že si do života tak nějak dotáhl Veel byla doslova osvobození, protože jeho negativní myšlenky s ní upadali až do zapadlých koutů jeho mysli, kde v tu chvíli neměli žádnou šanci spatřit světlo světa.

Musel se trochu nad tím vším, co řekla ušklíbnout, protože i když nechtě, musel přiznat, že má zatracenou pravdu. Na druhou stranu, on nebyl někým, kdo by se kvůli tomu naštval nebo se choval ublíženě. To ne. Přiznal, když byla něco pravda a více to většinou neřešil. "Hm. No jo." Přikývl a rozesmál se. "Svým způsobem máš asi pravdu. Ještě aby to nebylo ochotné, viděla si se někdy v zrcadle? Takovou nádheru si narrigenští náfukové nezaslouží, takže se raději nechám ulovit, než abych nechal jejich nenechavé ruce zrovna na tobě. Abychom to ale řekli férově, po pirátské stránce jsi rozhodně ty můj úlovek a po té vztahové já tvůj." Pronesl s menším uchechtnutí, než jí věnoval krátký polibek na rty.
To co se pak mezi nimi odehrálo mu sáhlo do paměti a vytáhlo vzpomínky na Narrigen. Ještě aby ne, vždyť to bylo téměř přesně jako tam a pro něj to po emotivní stránce znamenalo zatraceně moc. Ne že by mu šlo především o to, ale bylo to to, co je spojilo a proč se vlastně potkali. Mimo to se mu zdálo, jakoby Veel přesně věděla, jak zahnat sebemenší náznaky stresu a negativních myšlenek a to on teď sakra potřeboval. Potřeboval být na chvíli mimo realitu a nemyslet na všechno, co má zařizovat, co je čeká a co se může pokazit. Zkrátka musel vypnout a to uměl jen s Veel.

Po nějaké době, když se oba dva vrátili do reality a jen tak leželi vedle sebe se Sydney obrátil na Veel a trochu se usmál. "Řekl ti někdy někdo, že jsi ta nejúžasnější na cel-" do toho se však ozvalo zaklepání a na dveře "Ne! Tedy... Vydržte chvilku" zvolal Sydney zatímco se zvedl a začal na sebe co nejrychleji házet oblečení. Tedy alespoň to co stihl, takže skončil jen ve spodním prádle, kalhotách, botách a košili, kterou ve spěchu zapnul ob knoflík špatně. Doběhl ke dveřím, stoupl si tak, aby do kajuty nebylo vidět a otevřel, aby na chodbě viděl udýchaného blonďáčka. "Umm... Chrisi, copak se děje?" Mladík trochu pozvedl obočí, když před sebou spatřil zpoceného kapitána, se špatně zapnutou košilí, ale nedovolil se se na cokoliv ptát, takže jen zavrtěl hlavou a opřel se o futra, aby se mohl vydýchat. "Kapitáne, ta loď...Um. Ta loď kterou pronásledujeme, najednou výrazně zpomalila. Podle Käye je dokonce možné, že bychom jí tímhle tempem mohli do dvou až čtyř hodin mít. Nechceme dělat úsudky předem proč tomu tak je, ale jedna možnost tu podle něj je." Pronesl a podrbal se nervózně za krkem. "Možnost? Jaká možnost?" Zeptal se mladíčka zvědavě, protože to začínalo znít sakra zajímavě. "No čistě teoreticky... Jsme už poměrně na severu a samy jsme málem narazili do kry pár minut nazpět. Začíná to tu být kvůli tomu pro loď nebezpečné, ale stále úspěšně držíme kurz a Käy tvrdí, že je tady velká pravděpodobnost, že narazili do nějakého kusu ledu." Zamumlal Chris stále zadýchaně. "Dobrá. Díky za zprávy. Dej mi chvíli, za chvilku budu na palubě. Naším ctěným hostům dám vědět sám. Vy zatím na palubě sežeňte co nejvíc chlapů, co nemají nic na práci a hlídejte hladinu, abychom nedopadli stejně." Pronesl klidně a poté, co Chris zase odběhl, zabouchl dveře a podíval se na Veel. "Skoro je máme. A i když to nerad říkám, zlato, práce volá. Rychle se obleč a připrav se. Jdu sehnat Pierce a Timberse. Pokud chceš, můžeš tam přijít za mnou. Pokud ne, můžeš jít napřed a nějak to tam korigovat. Je to naše velká šance, ale tohle bude nebezpečné. A co hůř, nečelíme lidem, ale přírodě a ta je mnohem zrádnější." Pronesl, než na sebe hodil kabátec a nasadil si opasky se svou šavlí a dýkou. "Jo a..." Zamumlal a doběhl k ní, při čemž jí letmo políbil. "...miluji tě." Pronesl s úsměvem a odběhl ze své kajuty do chodby.

Doběhl přes chodbu co nejrychleji ke kajutě pro hosty a zabouchal na dveře, které mu vzápětí otevřel Drake. "Pánové, omlouvám se, že ruším. Speciálně v tak pozdních hodinách, ale mám pro vás novinu. Především pozitivní, ale má to malý háček. Bylo mi oznámeno, že vaše loď znenadání výrazně zpomalila. Náš navigátor zároveň odhaduje čas, za který bychom ji dohnali na dvě až čtyři hodiny, ale zároveň přišel s teorií, proč zpomalila. Jsme už dosti na severu Nescory a samy jsme málem čelili srážce z ledovou krou, což by celou situaci vysvětlilo... Bohužel to pro nás ale také znamená velký risk vzhledem k možnosti poškození lodi. Sám jsem situaci ještě neviděl, proto, pokud budete souhlasit, bychom se měli odebrat nahoru a společně vymyslet další postup. Momentálně bychom měli opravdu velkou výhodu, ale musíme být opatrní..." pronesl a trochu si povzdechl, než vešel dovnitř. "Každopádně každý máme spoustu zkušeností. Jsem si jistý, že vymyslíme nějaký funkční plán." Dodal klidně a popošel k okénku, z kterého nakoukl ven na hladinu moře, aby viděl situaci už teď ale to začínalo být zamlžené a omrzlé, což mu výhled komplikovalo. "Bude to ojedinělá situace, ale věřím, že se nám povede karty obrátit a vaší loď získat zpět, kapitáne Pierci. Nejsem necita a rád pomohu někomu, koho svá vlastní posádka takto sprostě podrazila. Pokud budete chtít jakkoliv pomoct i poté ať už s tou vaší vypečenou Amarou nebo s čímkoliv jiným, jsem k vaším službám. Dlouho jsem neviděl takovou drzost od někoho, komu kapitán poskytuje střechu nad hlavou a jídlo s pitím. Toho by si měli vážit a ne tím takto opovrhovat, ale to je konverzace na později. Teď je hlavní, abychom je dopadli. Pokud máte kdokoliv z vás nějaký nápad, klidně jej nadhoďte už teď po cestě nahoru. Musíme být rychlí, abychom byli pořádně připravení a nebyli jsme nakonec my ti zaskočení. To by bylo vážně nemilé. Zatím mě následujte nahoru." pronesl, zatím co jim rukou naznačil, aby šli za ním a vyšel ven s kajuty, kde na ně na chodbě počkal, než se rozešel směrem nahoru.

Když vyšel nahoru, okamžitě ucítil na tváři ledový vítr, který sám o sobě nebyl vůbec příjemný a potvrzoval slova jejich navigátora. Rychle přispěchal směrem k přídi a podíval se ne nejdříve na Noční stín a následně na hladinu kolem. "Dalekohled!" houkl a někdo z posádky ihned přispěchal a podal mu dalekohled, který rovnou roztáhnul. Sydney si ho přiložil k oku a podíval se směrem k Nočnímu stínu v dáli před nimi, při čemž trochu nespokojeně mlasknul. "Měl nejspíš pravdu pánové a dámo. Tady to projedeme, ale těch ker tam bude čím dál víc a divil bych se, kdyby se jim vážně povedlo po cestě nějakou nevzít. Problém je, že to samé platí pro nás. Pochybuji, že by polevili, zalekli se a otočili to, což znamená, že budeme muset projet tím, co oni." zamumlal a odklonil dalekohled od oka. "Tu máte. Kdo chcete, poslužte si." pronesl a nabídl jim dalekohled. Toho se první chopil Drake, který byl jako vždy okamžitě nachystaný na akci. Od mala prahnul po adrenalinu v jakékoliv podobě a do všeho šel okamžitě bez zaváhání. Tohle nikdy Sydney nepochopil. Ten musel mít pevně daný a vymyšlený plán s alespoň malou jistotou, že opravdu uspěje a bude mít navrch.
"Hmm... Nápad jak být více v bezpečí bych asi měl." zamumlal Drake s dalekohledem u oka, což Sydneyho zarazilo. Málokdy se stávalo, že by zrovna on myslel na bezpečí, ale zřejmě to bylo tím, že Sydney měl teď hlavnější slovo a navrhl, že se musí ta otázka bezpečí nějak vyřešit. Silně pochyboval, že by ho to samotného jen tak napadlo.
"Nu... Dělají nám problém kusy ledu. Led taje v teple samozřejmě a takovéhle kusy v hodně velkém teple. Velké teplo se rovná oheň no a kdo chrlí oheň? Draci." Sydney si nad tím trochu povzdechl, protože za normálních okolností by řekl, že je šílenost, aby ho vůbec pouštěl se měnit před všemi a ještě k tomu nad vodou, ale copak jim zbývalo něco jiného? Ne. Nemohl riskovat životy posádky a stav lodi. Zkrátka nemohl nehledě na to, jak moc jim chtěl pomoci. Ve finále se to tedy dokonce tvářilo jako celkem dobrý a logický plán. "Dobrá. To... zní celkem dobře. Řeší to bezpečí lodi a to je velká výhoda, ale rád bych podotknul, že to zřejmě bude tuhý boj. Může to stále trvat klidně 4 hodiny a to je dost času na to, aby vymysleli nějaký obraný plán. S tím musíme počítat. I když mě to tedy netěší... Měli bychom zřejmě připravit dostatek materiálu a mastí na léčení zranění, protože po tom, jak zvládla všechny přechytračit, se bojím co ta vaše potvora vymyslí na nás." Zamumlal a podrbal se hákem za krkem

Sotva mladý Cooper odběhl z kajuty a jeho blonďatá polovička byla příliš zaměstnaná oblékáním se, do kajuty vletěl pootevřeným okénkem nezvaný návštěvník. Zakličkoval po pokoji, udělal dvojité salto vzad před prádelníkem a když otevřel šuplík, magie se stala – veškeré přítomné spodky prostě zmizely. Bořivoj se spokojeně sám pro sebe usmál a znovu vyletěl oknem ven, šíříc dál své velké poselství...

Každý odchod do nebe musel v jednu chvíli skončit… a to se bohužel stalo i s tím jejich. Vydržela by tu ležet vedle Sydneyho třeba celý den, kdyby na to došlo, ne že ne. Když se ozvalo zaklepání a modroočko na sebe zběsile začal házet oblečení, jen ztěžka potlačila povzdechnutí a sledovala, jak otevírá dveře. Zakrytá dekou byla, takže mohla dokonce vesele mrknout a krátce zamávat Chrisovi ve dveřích. Pokud z toho, v jakém stavu se ze dveří vypravil Sydney, mladíkovi nestačilo na to, aby si udělal obrázek o tom, co se tu asi tak mohlo odehrávat, blondýnka mu nedala moc prostoru nad tím, aby nad tím mlžil a netušil. Chudáček Chris, přesně tak.
Těsně poté, co chlapec zmizel a Sydney se vrátil jí sdělit, co se tedy dělo, kývla. „Samozřejmě, hned tam budu,” kývla mu na to a když ho ještě měla u sebe, přitáhla se k němu a věnovala mu poslední polibek, který ale proti těm vášnivým před tím byl poněkud klidnější, vřelejší. Mírumilovnější. A svým způsobem to bylo mnohem víc než kterýkoli z těch polibků, které si vyměnili před chvílí. Protože tohle byla určitá jistota, které svým způsobem nedokázala nijak odolat. Uvědomovala si, že ji má obtočenou kompletně kolem prstu – a že je to pravděpodobně vzájemné dle těch jeho psích pohledů. A i když ještě v Narrigenu ji to k smrti děsilo, tak tady to bylo… prostě správné. Nechala se tím unést a užívala si to, jak jen mohla.
Potom ale Sydney odběhnul… a ještě před tím jí vypálil tu bombu, která ji nechala sedět na posteli a jen překvapeně zamrkat na jeho vzdalující se záda. No do hajzlu. Věřte tomu nebo ne, ale i když byla Veel ve většině věcí dost suverénní, tak tady ji to přimrazilo na okamžik na místo, než byla schopná se zase probrat a byť jen trochu pohnout. Teprve po chvíli se jí to povedlo – tehdy se jí na rtech na moment objevil malý úsměv, než vystřelila na nohy a začala shánět oblečení. Přeci jen, ta situace byla důležitá, zamilované puberťácké sklony bude moci mít později, že ano. Takže tak rychle, jak jen to bylo možné, se obklékla a vystřelila dveřmi ven z kajuty, míříc na palubu.

Venku ji uvítal slaný vzduch a vítr, který jí vháněl medové vlasy do tváře. A když se za nimi přidala na palubu, přišla zrovna do toho nejlepšího z celé konverzace. Protože v tu chvíli zrovna ti tři plánovali, jak asi tak mají zbavit Soumrak zkázy toho rizika, že narazí do ledovce… a k jejímu údivu se přihlásil Drake. S nápadem, který donutil vílu při příchodu nechat obočí stoupnout po čele, zatímco těkala očima ze Sydneyho právě na Drakea. Takže… pan náfuka byl drak? No podívejme se, to byla tedy novinka. Ne, že by to jeho jméno dělalo zrovna nenápadným, ale co už. Taktika, se kterou přišel, zněla překvapivě dobře – a hlavně neměla zase tolik háčků. Možná až na pár drobných much, ale to jí v hlavě už blikla žárovička, co asi s tím.
„Koukám, že už promýšlíte strategie, jak zrychlit, pánové, ale… někdo by měl možná zpomalit i Noční stín. Ta loď je rychlá – a i když ji řídí šílená zlodějka, tak pořád rychlá bude, i když do ničeho nevrazíme. Takže bude zapotřebí nejenom zrychlit nás, ale zpomalit je,” pronesla a blýskla očima po Sydneym. Pořád si určitě musel pamatovat to, jak málem udělala z Drakea beznosáka tím, že mu ho málem zmrazila. A tohle byl i její plán – v žilách jí kolovala krev sněžné víly a lidského mága. Byla to sice zředěná krev dvou ras, ale měla moc po obou rodičích… a to znělo jako docela dobrý začátek plánu, který se jí pomaličku začal líhnout v hlavince. „Pokud mě dostanete dost blízko k Nočnímu stínu… měla bych být schopná ten led trochu… přitáhnout. Zajistit, že ho bude tolik, že to už ta loď neprorazí – a i kdyby nová kapitánka o námořnictví moc nevěděla, tak posádka musí poznat, že dál už je příliš riskantní pokračovat. A potom bum… doženeme je mnohem rychleji, než za ty dvě hodiny, a bude to snazší, protože se nebudeme muset se dvěma loďmi proplétat ledovými krami.”
Celou dobu při přednášení toho plánu sledovala modroočka, čekala, co jí na to asi tak řekne. Ve tváři měla klid, protože věděla, že ať už by měl kdokoli jakékoli námitky… je to nejrychlejší způsob, jak by tohle mohli mít za sebou. Nemuseli by se otáčet se dvěma loděmi tak daleko na severu, nemuseli by pokračovat tak daleko. Otázka byla, co jí na to asi tak řekne.

Nastalá situace v něm evokovala dosti rozporuplné pocity. Nejraději by se stáhl do svojí kajuty, rozdělal si lahev nějakého lepšího vína a prostě se to pokusil vytlačit z hlavy, ale… Nemohl. A nebránil mu v tom překvapivě jen fakt, že jeho milovaná loď byla v rukou té zpropadené můry, ale i spousta starostí kolem. Bohužel mu nebylo umožněno, aby jen tak vypnul. A tak setrvával v poněkud nepříjemném, rozladěném stavu a usilovně se pokoušel zažehnout ten samý oheň, co ho doposud vždy hnal kupředu a udržoval v chodu.
Nebyl ani zdaleka ten typ člověka, co by se snadno vzdával. Právě naopak. Jeho otec z něj vychoval pevného člověka, co si stál za svým - a pokud šlo o Noční stín, pak by William bojoval do poslední kapky krve, aby jej uchránil. A přesně to měl také v úmyslu, ačkoliv… V současnosti se nacházel v poněkud delikátní, podivné situaci. A ta mu nebyla ani trochu příjemná.

Svým způsobem tedy musel ocenit ten náhlý zásah osudu, když se ve dveřích objevil kapitán Cooper a osobně jim přišel oznámit tu hořko-sladkou novinku. V první chvíli se díky tomu Will už skoro rozzářil nadšením, ale jak Sydney pokračoval a osvětloval tím jejich stav… Musel poněkud úzkostlivě zatnout ruku v pěst. Neměl z toho dobrý pocit. Evidentně se dost vychýlili z původního kurzu a dostali se do vod, kam Stín rozhodně plout neměla. Jen bohové věděli, jestli se takhle daleko na severu něco ještě více nepokazí a jeho milovaná loď neskončí kompletně zničená…
Nemohl ale kompletně ztrácet naději, protože by se tím akorát znemožnil. Ne, právě teď byla chvíle na hrdinství a všechny ty podobně bláznivé věci, co byl silně zatvrzelý muž ochoten udělat, aby uchránil svoji milou. Kterak to mohlo v očích nepovolaných působit jako akt zoufalství, že měl William podobně silné pouto vůči lodi a ne reálné milence… Vazba mezi kapitánem a jeho lodí byla posvátná. A jemu bylo vskutku jedno, co by asi tak musel udělat, aby svoji loď získal nazpět.

„Děkuji, kapitáne Coopere. Vskutku si toho cením.“ Jeho odpověď byla velice stručná a formální, ale Will ještě zkrátka nebyl úplně schopný reagovat nějak… Obsáhleji. Stále měl v hlavě to, co mu svěřil Drake a Amara mu svým husarským kouskem hnula tak moc žlučí, že z toho částečně zahořkl. Na druhou stranu ale důvěřoval svému novému spojenci a rozhodně nelhal, když řekl, že si jeho pomoci vážil. Bylo to tak. A ve světle toho také plánoval, že Sydneymu později předá náležitou odměnu, protože si ji zatraceně moc zasloužil.
Všichni se tedy následně přesunuli na palubu, aby se mohli podívat na to, jak to vlastně vypadalo. Nebohému Williamovi se automaticky sevřelo srdce bolestí, když spatřil Noční stín tak blízko, ale zároveň daleko… A v rukou cácorky, co měla s pirátstvím zhruba stejně moc zkušeností jako s dobrými skutky. Svým způsobem ale neočekával, že by Amara záměrně jeho loď přímo zdecimovala… Určitě měla něco za lubem, o tom žádná. Ale pokud by Noční stín potopila, nijak zvláště by si tím nepomohla. Nic by nezískala, to by neudělala.
„Ten plán je šílený, Drakeu. Mám sice plnou důvěru v tvoje schopnosti, ale nelíbí se mi představa, že bys takhle měl riskovat.“ Možná se ještě před chvílí nacházeli v dosti svízelné situaci a on byl přeci jen svým způsobem nahlodaný, ale… To neznamenalo, že mu na něm nezáleželo. Ten návrh by sice mohl vyřešit část jejich potíží, ale za jakou cenu? Nemohli předpovídat, jestli se počasí nezblázní a on nepřijde k úhoně. Ani jako drak nebyl nepřemožitelný, právě naopak. Na severu panoval mnohdy opravdu silný vichr, jak by ho potom zachránili? Musel existovat i jiný způsob, jak to vyřešit. A to i bez nutnosti riskovat životy.
„Nemusíte se obávat, nevymyslí nic. S vámi problém nemá,“ zavrtěl hlavou, než se krapet zašklebil. Kdyby se mu teď Amara dostala pod ruku, nejspíš by ji uškrtil holýma rukama… Nebo si to alespoň myslel. V záchvatu vzteku a zrady měl pochopitelně celkem černé myšlenky, ale takový zkrátka nebyl. Možná se držel pirátského řemesla, ale nikdy by se po někom takhle neohnal - a to dokonce ani vůči ní. Rozhodně je ale pak čekala série hlubokých rozmluv a salva trestů, pokud by se ji nerozhodl vysadit na jednu z těch zpropadených ledových ker. Bohové věděli, že by si určitě dokázala poradit a vrátila by se bezpečně zpět na kontinent jako šváb, kterého zkrátka nejde snadno zabít.
„Já nevím… Jsi si opravdu jistý, že to chceš podniknout, Drakeu?“ Obrátil svoji pozornost zpět ke svému prvnímu důstojníkovi a mírně přitom pozvedl obočí. Dokonce mu pak položil dlaň na rameno a jemně stiskl, jelikož o něj měl vážně starost. Nechtěl ho tam posílat, ani kdyby šel dobrovolně. Ale zároveň to představovalo jejich nejlepší šanci na to, jak se pohnout z místa…

Když zaregistroval koutkem oka, jak Veel ještě škádlivě zamávala na Chrise, otočil se na ní s trochu tázavým a zmateným výrazem, než se kouknul zpět na blonďáčka s trochu nervózním úsměvem. "Posádka nic neví." Řekl jednoduše se zdviženým prstem, načež mladík zběsile přikývl. Sydney věděl, že by zrovna on asi neběžel a neroztruboval to, co viděl posádce, ale tak jistota byla jistota. Na Veel mu vážně záleželo a kdyby posádka věděla o jejich vztahu, nebylo by to pro ni a asi ani pro něj nejlehčí. Ztratil by autoritu a chlapy by si mohli myslet, že jí nadržuje, což by pro ni rozhodně dobré nebylo. Zažil několik podobných případů na obou předchozích lodích a věděl, že to dobrotu nedělá. Speciálně, když nebyl kapitánem zase tak dlouho.
Bohové věděli, že by tam s ní nejraději zůstal déle, ale jeho smysly byly na poplach, jakmile se dozvěděl o stavu jejich pronásledování. Věděl moc dobře, že každá minuta řešení a přípravy navíc, pro ně budou výhodou ve snaze dopadnout Noční stín. Nemohl otálet, sebevíc si to přál. I přesto však cítil potřebu jí říct ta dvě magická slova, protože v podobně dramatických situacích by se city a podobnými slovy nemělo šetřit. Netvrdil, že byl názoru, že to někdo z nich nepřežije, to si nemyslel, i když na moři člověk neví, ale v takové situaci to dodávalo pocit, že se má proč vrátit a za co bojovat a přežít. Nemohl jí před bojem neříct něco podobného, když to mohlo jak jemu tak jí pomoct v tom, aby ten boje nejenže přežili, ale i vyhráli. Bylo mu líto, že musel při jejich prvním 'miluji tě' takhle prchnout, ale byl rozhodnutý si to s ní vyříkat, až bude po všem.

Z toho přemýšlení u okénka v jejich kajutě ho vytrhlo poděkování od Pierce. Bylo mu jasné, že si toho asi cení, ale slyšet to od něj bylo něco jiného. Působil opravdu vychovaně a svým způsobem vzdělaně. To se často na moři nevídalo včetně děkování. Málo kdo zvládl spolknout svoji hrdost a opravdu upřímně poděkovat. I proto si toho zrovna Sydney vážil. Pomalu se otočil směrem k těm dvěma a zavrtěl hlavou.
"Nemusíte mi děkovat, kapitáne Pierci. Každý by si měl uvědomit, jak by mu bylo v situaci toho druhého. Kdyby mi někdo ukradl loď, udělal bych vše proto, abych ho přetrhl jako had. Pokud by mě ještě k tomu nechal na zdánlivě nepřátelské lodi... No. Bohové tu osobu ochraňuj. Nikdo by v podobné situaci nechtěl být. A je tedy jasné, že pomohu bratrům pirátům, aby jste se s této svízelné situace dostali." pronesl, zatímco je už vedl nahoru na palubu.

Když hned po Drakeovi vyhodila svůj návrh i Veel neubránil se zoufalému zamručení. "To mají první důstojníci v krvi tendenci nemít pud sebezáchovy?" zamručel, než se opřel o kraj paluby, přemýšlejíc, jestli je to vůbec dobrý nápad. Ano, ani u Drakea mu to nepřišlo jako dobrý nápad, ale přeci jen viděl, že má obrovské množství zkušeností a že to je přeci jen drak. Nechtěl podceňovat svojí milou, to rozhodně ne, ale měl o ni strach. Byla pirátkou sakra krátce, neznala nástrahy moře tak dobře jako zbytek a mohlo se stát cokoliv. Mimo to to myslel upřímně, když řekl, že jí miluje. Pochopitelně si o proto o ní bál o to víc. Nezamlouvalo se mu to ani malinko, ale pravdou bylo, že čím méně času jim dali, tím větší šanci na úspěch měli. Tohle by pro ně byl obrovský krok k tomu, aby je zastihli téměř nepřipravené. Ba dokonce by to mohlo směřovat ke kapitulaci, když by věděli, že nemají šanci. "Veel... Opravdu se mi to nelíbí. Je to riskantní, ale bránit ti v tom nehodlám. Je pravda, že by to pro nás vytvořilo skvělou šanci, ale je to obrovský hazard, protože nikdo neví, co se může pokazit. Jsi si jistá, že do toho chceš jít?" Ujistil se ustaraně, zatím co se díval přímo na ní.

Byl jeho plán i plán Veel šílený? Ano, s největší pravděpodobností byly oba dva plány šílené, ale na druhou stranu, měly potenciál být sakra účinné. Spojit schopnosti zrovna jich dvou a využít toho, čeho druhá posádka neměla proti nim bylo dokonalé. Mimo to to budovalo jak výhodu pro ně, tak další nevýhodu pro posádku Stínu. Bylo to brilantní a v tu chvíli ho nezajímalo, jak moc nebezpečné to pro něj bylo. Na druhou stranu, ať už měla proti němu ta Sydneyho milá cokoliv, on proti ní nijak vysazený nebyl. Tohle měli ze Sydneym společné, byli oba dva splachovací. Drake byl schopný se s někým pohádat nebo dokonce porvat a za pár minut byl zase v klidu a bavil se se všemi jako předtím. Byl totiž sice impulzivní, ale to neznamenalo, že se choval jako kretén celou dobu. Měl i světlé stránky. A vzhledem k tomu, že s ní měl nejen Sydney, ale očividně i Will celkem pozitivní vztah a nebyla ani jednomu z nich úplně šumák, neměl jediný důvod dělat naschvály nebo na ni být stále naštvaný. Mohl na ní být předtím naprdnutý, ale jako u kohokoliv jiného ho to za chvíli přešlo.

"Rapösso, musíš mi v tomhle věřit." Pronesl a když mu Will položil ruku na rameno a jemně jej stiskl, objevil se mu na tváři úsměv, zatímco mu něžně položil ruku na tvář a podíval se mu do očí. Nebylo to o tom, že by si jen chtěl vyžehlit ten průšvih. Bylo to spíš o tom, že mu na něm opravdu záleželo a vzhledem k tomu, že Willovi zase záleželo na jeho lodi, byl ochoten udělat cokoliv proto, aby jí získali zpět.
"Cítím to. Cítím to v kostech, že jí získáme zpátky. Zvládneme to a i když to bude znít zvláštně, mám pocit, že se ti vážně vrátím. Mám hodně silný tušení, že to dopadne dobře. A myslím, že i ty víš moc dobře, že jiný způsob, jak ji rychle chytit není. Riskovali bychom, že po cestě vymete tolik ker, že bude nepoužitelná a to riskovat nehodlám. Vím, řekl jsem, že budu tvé rozkazy respektovat a poslouchat, protože jsi kapitán, ale v tomhle případě bych tak neučinil, ani kdybys mi to nakázal. Jsem už pevně rozhodnutý takovou šanci na záchranu lodi nepustit, ať už se děje cokoliv." pronesl, než mu věnoval další úsměv a palcem ho pohladil po tváři, než ruku opět odtáhl a podíval se směrem na Sydneyho a Veel.
"Pokud se shodnete, že do toho opravdu půjdeš, jsem schopen spolupracovat a dolétnout s tebou takřka až úplně ke Stínu. Mimo to..." pronesl a podíval se na Sydneyho. "Nemusíš se bát. Pokud by se něco stalo, přísahám, že udělám naprosto všechno, co je v mých silách, abych prvně donesl Veel naživu zpět na palubu. Ať už mě to stojí jakkoliv vysokou cenu. " Pronesl klidně a sebejistě, než se na chvíli otočil směrem k moři před tím, než obrátil svou pozornost zpět na Veel.
„Pokud jsme se tedy všichni shodli, vylez mi na záda a pevně se drž. Jediný způsob, jak se na lodi přeměnit, je z té lodi skočit a proměnit se ve vzduchu, jinak bych z lodi nadělal třísky. Až se přemění, soustřeď se na to, aby ses chytla krku. Jen tak se jistě udržíš.“ Pronesl, než se přikrčil, aby na něj mohla vylézt.

Sledovala Chrise odbíhat, načež očima sjela k Sydneymu. „Jednou to stejně praskne,” obeznámila ho s něčím, s čím jistě dávno musel počítat, ale… říct nahlas to musela. „Je však fakt, že pokud, tak by to chtělo nejdříve se maličko prokázat… Ale to, že by tohle vydrželo existovat tajné, je téměř nemožné, zvlášť v tolika lidech na tak malém prostoru.” Nebrala si to nijak osobně – bohové ví, že nebyla z těch, co by se hroutili nad něčím takovým. Jen konstatovala prostý fakt, aby neexistovala šance, že by s tím snad modroočko nikterak nepočítal. Ač v něj v tomhle věřila… jistota je jistota.
Hektické loučení bylo doprovázeno tím, že stejně rychle, jako předtím on, se ale musela vypravit také. A jelikož to už bychom opakovali, co již bylo řečeno… vezměme si rovnou skip k palubě, na které ji uvítal štiplavý pach mořské soli kombinované s rybinou a všudypřítomným mrazivým závanem ledu a sněhu, který tady na severu byl silnější než kdekoli jinde v Nescoře. Jakožto poloviční víla vládnoucí touto schopností byla na tyhle věci náchylná… a proto si také sebralo přesně tohle její pozornost, dokud se přimo nezačal mezi třemi muži řešit onen plán o zachycení Stínu.
Tehdy se do toho už vložila se vším přesvědčením a zadostiučiněním, že to zvládne. Nehodlala couvnout, ani kdyby se jí někdo stokrát zeptal. A když se na ni s otázkou, zda mají všichni první důstojníci takový nepud sebezáchovy, otočil právě Sydney, jen se pousmála. „Možná na tom něco bude,” pokrčila rameny, než už vážněji přikývla na jeho závěrečnou otázku. „Jsem si tím jistá. Mimo jiné… je to naše nejlepší šance. Necouvnu.”

Naslouchala zbytku jejich plánování… a něco jí maličko přeci jen nervy pocuchalo, a to sice Drake a jeho plánování, že kdyby se něco semlelo, ji ohlídá a sebe klidně nechá zranit. Zde si představte jednu agery kočičku s blond parukou, protože v tu chvíli si s ní Veel byla na okamžik vskutku podobná, minimálně náladou a výrazem.
„Pozastavila bych vás, pánové. Pokud máte dojem, že bych vás nechala riskovat bez toho, abych do toho měla co říct a dělat, jste na velkém omylu, pane Timbersi,” pousmála se na Drakea sladce, ale z jejího výrazu bylo velice jasně čitelné, že svá slova myslí vážně. Nehodlala být někdo, s kým bude zacházeno jako se skleněnou sochou, a pokud měl Drake vážně dojem, že by se nechala jen tak odnést zpátky, zatímco pro něj by to byl problém, tak ho hodlala z toho omylu zase velice rychle vyvést. Vykání, které jejím slovům přidávalo jasný ironický podmaz, to ještě povzbuzovalo. „Pokud se něco semele, jde to stejně na mou odpovědnost jako na odpovědnost kohokoli jiného, a hodlám se k tomu tak postavit. Ač jistě nepopírám, že to může mít svůj vliv, nejsem tady jenom kvůli hezké tvářičce. Pokud můžu něco udělat, udělám to, a pokud za to budu muset nějak zaplatit… tak o čem jiném než o tom obchodu to je?” Jistě. Dál pokračovala už poněkud klidněji, ale… stále z toho odkapával jasný přístup k situaci – kdyby došlo na lámání chleba, nenechá v tom Timberse jen tak trčet s vědomím, že ona by si měla odkráčet nezraněná a nepoznamenaná.
Její hrdost, čest ani svědomí by jí to nikdy nedovolili. S tím ať se dráček hodlal hezky rychle smířit.

Když jí na závěr vylíčil, jak se mu v rámci bezpečnosti pro loď dostat na hřbet*, všechno mu odsouhlasila a když se sklonil, neubránila se malému úsměvu. Vlézt někomu na záda tohle nabíralo naprosto nových rozměrů, ne že ne. A tak, ještě s maličkou dramatickou pauzičkou na to, aby se mohla ještě přitočit k Sydneymu a věnovat mu malý polibek na rty jako gesto toho, že to nebylo na rozloučenou, nýbrž jen na chvilkovou nepřítomnost (a pokud se nad tím někdo rozhodne protáčet oči či jednat jakkoli podobně, věřte, že uměla velice výborně mířit kopanci do citlivých míst), udělala, jak ji navigoval, a když se sklonil, vyskočila mu s lehkostí hodnou tanečnice na záda.
Sotva mu omotala paže kolem krku a ramen, zazubila se na něj potměšile přes rameno. „Já můžu. Pojďme si to s tou vílí čůzou hezky vyříkat, než se jí povede uprchnout,” zazubila se na Drakea, jako kdyby obavy o to, zda to nemůže skončit problémem, bylo to poslední, co by ji tak mohlo trápit. Možná, skutečně jenom možná (…nebo určitě) to i byla pravda. Fakt byl, že pokud by tohle vyšlo, tak to mohlo být takovým finálním bílým praporkem pro to, aby s drakem zvládala také nějak normálně vycházet. Nebyla splachovací a pamatovala si křivdy hodně dlouho, ale dokázala uznat a ocenit, když se někdo pokoušel něčím pomoci. A Drake dělal nyní přesně právě to.


* „Jak vycvičit Drakea”, již brzy ve vašich kinech!