Ostrov Arimaton

Gaia vyloženě vyzařovala to, že se chtěla hádat. Bylo mu jasné, že jedno špatné gesto a bude bez županu i bez elfky, protože ta vezme roha tak, jak vám to jenom jedna pajdavá noha povoluje. Takže tušil, že možná i tenhle jeho návrh nepochodí – přece jenom, o léčitelství věděl poměrně minimum, jenom ten základ, který tak nějak potřebujete, pokud chcete přežít v relativním zdraví v místě jako Suuriola. To, jak vyléčit zraněný kotník, mu bylo poměrně záhadou, ale pokud by byla ochotná souhlasit, hodlal si nechat od léčitele do hlavy nahustit všechno, co se mu pozdávalo, že by k tomuhle mohlo být potřebné. Otázka byla, zda to nevezme jenom jako další špatnou možnost, po které by měla vyskočit z nejbližšího okna (to, že by se jí něco stalo pádem dolů, nebylo něco, čeho by se bál – byla nezmar, který se zranil výhradně zakopnutím o vlastní nohy v opilosti, že ano).

Ale Gaia reagovala jinak, než na co se tak jako tiše připravoval. Místo toho, aby čopla nejbližší pánev, vzala ho s ní po hlavě a odhopkala do hajzlu (…if you know, you know…), se zarazila nad jeho nabídkou. Bylo znát, že na moment ani nevěřila, že to myslí vážně – být jen trochu víc ješitnější, snad by to byl až důvod se urazit, jenomže ne teď a v tuhle chvíli. Teďka záleželo hlavně na tom, aby se ten mezek se špičatýma ušima nechal ošetřit, a tak když překvapeně vydechla, zda je to něco, co by pro ni udělal, bez váhání přikývnul. Ta část jeho, která si pomaličku zvykala na její ironii a humor obecně, měla nutkání odseknout něco ve stylu toho, že ne, určitě to v tuhle chvíli myslí jako vtip, ale sám Tärr se neměl něco takového vypustit. Kdepak, slova, co mu sklouzla ze rtů, byla mnohem míň ironická. Pořád na nich bylo znát, že spíš než cokoli jiného o ni má starost. To, že nepotřebovala prince na bílém koni, neznamenalo, že nepotřebovala čas od času pomocnou ruku. Zraněná nebo ne.

Navíc byla poměrně ukázkovým příkladem někoho, kdo na podobnou pozornost byl zvyklý natolik málo, aby ho to reálně vyvedlo z míry. Chovalo se takhle Naarosälli ke svým dětem běžně, anebo to byla jenom výsada šlechtických rodin? Tak jako tak se mu odpověď zkrátka a dobře nelíbila. A i když mu bylo jasné, že si to Gaia později vybere jako cíl malého rýpnutí, nechat to prostě nemohl. Nejenom, že svědomí, ale… prostě to neměl v povaze, tečka. Pořád tak úplně s jistotou nedokázal říct, proč přesně že vlastně pomáhal elfce, jejíž první dojem bylo kradení kalhot, ale… když by se nad tím zamyslel, k čemuž zrovna doposud v její užvaněné společnosti moc času neměl, třeba by mu došlo, že to svým způsobem dělal pro sebe. Nejenom pro ni, ačkoli ano, to mělo rozhodně velkou zásluhu, ale i proto, že dokud se staral o to, aby měla Gaia hlavu tam, kde by ji mít měla, čiže na krku a pevně držící, tak se nemusel zabývat všemi těmi vlastními keky okolo. Nebo, alespoň ze začátku to bylo určitě kvůli tomu, zatímco postupem času… si ji i přes to všechno rýpání a handrkování a pohoršování oblíbil. Přišel si trochu jako štěně, které přilne až moc rychle, ale… co si budeme nalhávat. Přesně to taky byl. Stačilo mu dát maličký důvod a trochu pozornosti.

„Tak dobře… ale teď pojď, než si to ten léčitel rozmyslí a zase odhopká do západu slunce.” Příhodně řečeno, když vezmeme v potaz, že v tu samou chvíli se na západním horizontu skutečně slunce sklánělo za obzor a nekonečný oceán. Zlatá hodinka, tak se tomu říká? Sotva sklonila hlavu, samozřejmě nějaké podezření, co se dělo, měl, ale nechal to bez komentáře. Pokud by chtěla, aby věděl, co se děje, dala by to najevo. A nehodlal jí do toho šťourat. A když hnedka vzápětí zase hlavu prudce zvedla a zazubila se, bylo těžké odhadnout, zda se jí oči leskly vlhkem nebo tím šíleným náhlým nadšením, kdy se mu pověsila na ruku a otočila se k odchodu. A co jiného než jít s ní mu zbývalo?

No jistě. Jedna věc vlastně ano. Kulhala, pořád až až, a pokud měla mít kotník ošetřený, i on věděl, že ho neměla namáhat kvůli krevnímu oběhu a jeho zrychlení a těm věcem kolem toho. A tak, když se ho tak ochotně chytila, se jí opatrně prosmýkl a než stihla uskočit, čopnul ji za zády a druhou rukou jí podrazil nohy, takže než se elfka mohla nadát, ztratila zem pod nohama docela. Kdyby snad někdo ze služebných přihlížel, dost možná by mu to přišlo jako docela komický pohled – rozpačité a dost neobvyklé duo v županech, mířící z kuchyně stylem, který by při jejich oficiální zámince k pobytu na panství lady Dawlah působilo jako něco, co kdybyste před Tärrem řekli, zčervenal by dost podobně, co nebe na západním horizontu. „Nekomentuj to,” ozval se polohlasně ke Gaie, ale spíš než jako rozkaz, jak byste čekali z formulace, to byla prosba. Jak taky jinak. Ať ta situace vypadala jak chtěla a to všechno… až moc dobře nám všem je jasné, kdo měl v tomhle všem handrkování to hlavní, hlasitější slovo. Ač se to drakovi dvakrát nelíbilo… ta elfská plantážnice ho měla omotaného kolem prstu. Naprosto a docela.

V pokoji ji usadil zpátky do té obrovské postele, než se na moment ztratil za dveře, kde ho čekal poměrně složitý a zdlouhavý rozhovor s léčitelem. Muž v poslední fázi středního věku si ho neměřil zrovna nadšeně, natož pak když mu měl předat nějakou svou velectěnou chladivou mast a obvazy, ale nakonec se s ním dalo vyjít natolik, aby se mohl po chvíli Tärr zase vrátit. Sotva za ním zapadly dveře, sám si oddychl – ta zatvrzelost, s jakou léčitel jednal, by vás vyděsila i bez toho, aby se vám ježily vlasy jen při slově léčitel. Ale nebylo dvakrát moc času na úvahy, chtěl to udělat, dokud na to je aspoň trochu světla. A tak si jednoduše sednul vedle Gaii, vytáhl jí zraněnou nohu nahoru a jal se dát do toho, co mu léčitel popsal. Kotník nebyl zrovna příjemně vypadající, ale dle toho, jak mu bylo popsáno, nebyl vyloženě vyvrknutý, jenom pohmožděný, což bolelo také mnohem víc, jak to tyhle rány mají ve zvyku. Chladivá mast na otok, aby se mu ani nepozdávalo jako dobrý nápad vystrčit růžky, a potom zavázat, což stihl přesně v momentě, kdy za okny zmizely poslední zlaté paprsky.

„Vidíš, to… bychom měli za sebou. A ani ti to nohu neutrhlo, navzdory mým předchozím obavám,” cukl mu koutek, zatímco vzhlédl ke Gaie, zda je v pořádku s tím vším. I když se nechala poměrně klidně přesvědčit k tomuhle, těžko říct, zda s tím reálně stále byla v pořádku, takže… ano. Stejně se chtěl ujistit.